
Pořád dokola. Práce, povinnosti                  – a žádný posun.

Mistr Povinnost

…řekl bych, že jedu jak stroj a už ani nevím proč.

…možná bych přiznal, že nevím, co vlastně chci – ale čekám, že na to jednou přijdu.

…přiznal bych, že jsem unavený z toho, kolikrát jsem to už chtěl změnit – a nic z toho.

…řekl bych, že mě dusí ta snaha být pořád „v pohodě“ a nikoho nezatěžovat.

Že jsem v něm spíš „výrobce klidu“ než partner.

Že je to jen rutina – ani dobré, ani špatné, ale bez energie.

Že si představuju úplně jiný vztah – jen nevím, jestli ho ještě dokážu vytvořit.

Že si to pořád analyzuju – ale zatím bez výsledku.

Otevřu poznámky s nápady, co bych mohl zkusit – a představuju si, jaké by to bylo, kdyby se to podařilo.

Udělám, co se dá – aspoň trochu poposunu resty, ať nejsem večer ve skluzu.

Začnu přemýšlet, jak ten čas co nejlépe využít – ale chvíli to trvá, než se rozhýbu.

Věnuju se tomu, co je potřeba doma. Vím, že by bylo fajn mít čas pro sebe, ale přece to nechci celé hodit na ostatní.

Mám strach, že všechno ztratím – radši dál makám a neriskuji.

Nechci nikoho zklamat – čekám, až to půjde „bez následků“.

Tolik možností, ale žádná není „dost bezpečná“ – tak radši přemýšlím dál.

V hlavě už v tom dávno žiju – jen kdyby to šlo nějak přeskočit ty „nudné kroky“.

Pocit, že bych toho mohl dokázat tolik – ale reálně to zůstává jen v mé hlavě.

Že jsem pořád v jednom kole, a i když makám, nemám pocit, že se někam posouvám.

To neustálé vyvažování – chci něco změnit, ale vím, že bych tím někoho zklamal.

Neustálé promýšlení „nejlepší varianty“ – a nakonec se stejně nemůžu rozhodnout.